Hradec Králové
2008
Řeckokatolický kostel pro Hradec Králové
autor: Filip Landa
stav: studie
Procesí k mysteriu
Zatímco římskokatolický ritus se čím dál více orientuje především na společenství a oltář je tak centrálním prostorem, byzantský ritus řeckokatolíků si stále zachovává liniovou hierarchizaci prostoru. Pravoslavné či řeckokatolické kostely nemění svou formu. S tou se snažím pracovat i já, ale snažím se o nové pojetí. Řeckokatolická církev dnes stojí před těžkým úkolem adaptovat východní tradici a smýšlení v západní společnosti a přitom neztratit nic ze své podstaty. To samé by měl být i úkol stavby – kostela.
Podle tradice byzantského ritu vše směřuje v jedné linii k mysteriu, oltář je stěžejním místem. Je stanovena přesná orientace na východ. Místo na Moravském předměstí mezi panelovou zástavbou si zaslouží velkolepé gesto. Musí být zvýrazněna posvátnost místa uprostřed sídliště. Pomyslnou linii vytvářím 20 metrů širokým pásem z betonových dlaždic a zvýrazňuji pruhy trávníku, štěrkovou výsypkou, vodní plochou, doplňuji malými stromy. To všechno kontrastuje s okolním parkem. Vzniká meditační prostor určený k usebrání, naladění poutníka na duchovní myšlenky. Prostor k procesí, jež končí v presbytáři, kde se zpřítomňuje mysterium fidei, tajemství víry. Pouť, která vrcholí obětí na oltáři.
Symbolika je vyjádřena i dalšími prvky. Poutník směřující od západu na východ prochází nejprve bránou – věží. Věž vysoká 25 metrů téměř dosahuje výšky okolních paneláků a je jasným vztyčeným prstem, ukazujícím, kde je centrum. Linie pokračuje přes fasádu kostela a střechu. Skrze střešní otvor proniká jediné přímé světlo do lodi kostela, zvýrazněné kruhovým světlíkem nad prostorem presbytáře. Nejvyšší a nejsvětlejší místo tak dává tušit, kde se nachází „podstata“ a kam směřuje vše ostatní.
Ikonostas poskytuje intimitu presbytáře a symbolicky narušuje linii světla, které člověk za ním vidí, ale je těžké se mu přiblížit. Tvar kostela vychází z tradice a připomíná sedlovou střechu. Surovost betonu zjemňuje barevné vitrážové okno, opět odkazující k tradici. I členění lodi má jistý základ v trojlodním bazilikálním systému. Boční „lodi“ ukrývající schodiště, které spojuje kůr, hlavní loď, prostor komunitního centra v podzemí a na druhé straně sakristii s presbytářem, jsou osvětleny svrchu světlíky, jimiž proniká z boku světlo i do hlavní lodi a částečně do podzemního patra. Stavba využívá v maximální možné míře spirituální účinek modelace světla a gradace hmoty.
Konstrukce kostela je z monolitického železobetonu. V interiéru se objevují dřevěné prvky, zjemňující surovost betonu a odkazující opět k tradici. Interiér by měl být vhodně doplněn ikonami, hrou barev – tak, aby betonová slupka v sobě ukrývala intimní příjemný prostor.
Pod kostelem je komunitní centrum – společenský prostor, sociální zázemí, kancelář, pokoj pro případné přespání, knihovna, sakristie a sklad. Obytné prostory jsou osvětleny světlíky z bočních lodí.
